Snow Adventures Cup

Snow Adventures Cup

Stojíme na sjezdovce a k nám si to míří dva lyžaři. Voláme na ně, že dneska si zde už nezalyžují, že se zde bude hrát golf. Když jeden z nich dorazí až k nám, ptá se nás: Vypadám snad jako lučištník? a my si na jeho zádech všímáme malého bagu. Ne, nebereme drogy. Jsme na Snow Adventures Cupu 2012.

Galerie fotografií

Je sobota večer a nejen nám, ale především samotným hráčům začíná docházet, do čeho se pustili. Stmívá se a nad námi se tyčí červená sjezdovka v Herlíkovicích. Speciálně upravená, se čtyřmi jamkami, několika loučemi a bodovými světly. A čeká se, až padne absolutní tma.

„Aby měli všichni stejné podmínky,“ „Aby měli všichni stejné podmínky,“ odůvodňuje Kateřina Kejvalová z O2 Golf Adventures, které bláznivou akci společně s společností Snowhill pořádá. Hrstka odvážlivců, která nakonec do Krkonoš dorazila, tak má ještě zhruba půl hodiny na to, se na dost možná nejtěžší čtyři jamky v životě připravit.

A příprava je to dosti individuální.

Jedna partička okamžitě míří k místnímu kiosku, aby naposledy před výstupem „přivoněla k hrušce“, další pokračují v závěrečném pilování svých ran v netradičních podmínkách a každý teoreticky řeší, jak bude hrát.

„Hlavně hraj do výšky, ať se míček zapíchne. Jinak se vrátí o dvacet, třicet metrů,“ radí si jeden pár. Všichni ale tak nějak začínají tušit, že teorie a praxe od sebe budou na míle vzdálené.

Sjezdovka se totiž v posledních hodinách proměnila v zrcadlo, po kterém bylo obtížné se pohybovat samo o sobě, natož s bagem přes rameno. Když o pár minut později kolem nás projíždí záchranář na skútru, jedoucí pro běžkaře, který si zlomil nohu, je jasné, že to opravdu žádná sranda nebude.

4 jamky byly málo, 160 kilometrů poté moc

Na řadu přicházejí první odpaly. Ty povedené se ztrácejí v husté tmě, aby jejich autor po pár minutách hledání zjistil, že míček sjel po svahu prakticky na úroveň odpaliště. Označení dobrá rána najednou získává úplně jiný rozměr.

Směrem vzhůru se postupně odebírají všechny čtyři flighty, které nejčastěji s rozsvícenými baterkami hledají své „dobré rány“. Někdo, kdo zpovzdálí celou akci sleduje a neví o ní, si musí myslet, že na sjezdovce snad spadla lavina a záchranáři hledají zasypané lyžaře.

Po zhruba dvou hodinách se vrací první flight. „Na čtvrté jamce jsme se začali bavit o tom, že devět jamek by bylo lepších,“ vtipkuje jeden z vyčerpaných hráčů a my nevíme, jestli se na sjezdovce zbláznil, nebo jestli je při smyslech.

Do základního tábora postupně sestupují i ostatní, mezi nimi i nakonec vítězný Jiří Pokorný, který měl oproti ostatním jednu (ne)výhodu. Turnaje texas scramble se musí zúčastnit sám. Hrál tak sám dvěma míčky a zapisuje skvělé skóre 17.

„Dejte mi do ruky toho, kdo to vymyslel,“ prohazuje po návratu s křečovitým úsměvem ten, kterému od jeho příjezdu neříkáme jinak, než lučištník.

Nakonec se svým parťákem bere druhé místo v rozstřelu a očividně unavený po celém dni na horách se po desáté večer zmůže jen na povzdech: „Tak, a teď odřídit 160 kilometrů do­mů.“

Newsletter Golf Adventures